s námi se nenudíte

„Viol... já už takhle nemůžu dál. Musíš mi pomoct, protože mám pocit, že mi každou chvíli exploduje hlava.Ostatní mi říkají, abych byla rozumná. Abych se uklidnila, abych myslela racionálně. Ale mně to sakra nejde! V mém nitru není žádný rozum, je tam jenom obrovská, černá díra plná čistého vzteku.Když se ten krystal rozsvítil a já slyšela Montyho hlas, něco se ve mně zlomilo. V tu vteřinu jsem v sobě necitila žádný smutek po Berri. Necítila jsem strach o Vandu. Cítila jsem jenom strašnou, žhavou chuť ho najít... a pomalu ho zničit. Chci, aby trpěl tak, jak trpěla Berri. Chci ho vidět prosit. Chci mu vlastníma rukama vzít ten jeho sobecký život.A to mě k smrti děsí, Viol. Já taková nejsem! Nikdy jsem taková nebyla. Vždycky jsem chtěla pomáhat, chránit, vidět v lidech to dobré – vždyť proto jsem ho tehdy sakra pustila, protože jsem chtěla být ta milosrdná! Ale teď? Teď mě ta nenávist spaluje zaživa. Každé ráno se budím s tím, že myslím na jeho krev.Bojím se sama sebe. Bojím se, že když ten vztek pustím ven, tak mě úplně pohltí a já se proměním v úplně stejné monstrum, jako je on. Že z té Elfí, kterou Berri milovala, nezbyde vůbec nic. Jen schránka plná jedu.Ty žiješ s nenávistí k matce už dlouho. Vidím ti to na očích, že ten oheň v sobě máš taky. Pověz mi... jak to děláš, že tě to nesežralo? Jak ten vztek držíš v kleci, aby tě neovládl? Pomoz mi to pochopit. Já ho nechci jít zabít. Chci být zase tou racionální holkou, ale ta nenávist je silnější než já.“

Slepá lezkyně: Když ti hora vezme svět
(Dívka chvíli tiše sedí, tvář otočenou k teplu plamenů, a rukama křečovitě svírá hrnek s čajem, až jí zbělají klouby. Ostatní ztiší hlasy, když promluví jejím chladným, ostrým hlasem.)
„Poslouchám vás, jak se tu hádáte o kance, o klobásy a o to, kdo výš vyskočil. Vy všichni se díváte do toho ohně a vidíte, jak tančí plameny. Já vidím jenom černo. Černo a tmu. A víte vy co? Je to strašně, neuvěřitelně na píču.
Někdy sedím ve tmě a cloumá se mnou takový vztek, že bych nejradši skálu rvala nehty. Dala bych cokoli – všechny vzpomínky, co mi zbyly – za jedinou vteřinu, kdy bych mohla zvednout hlavu a podívat se na vrcholky hor, když do nich ráno opře slunce. Chybí mi ta divoká červená barva, co se rozlije po sněhu na štítech, když svítá. Chybí mi pohled na ty zelené koruny lesů v údolí. Člověk si vůbec neuvědomuje, jak moc je svět krásný, dokud mu ho někdo naráz nezhasne jako svíčku.
Víte, jak moc jsem milovala výšky? Jak jsem milovala ten pocit, když stojíš na vrcholu a máš svět pod sebou jako na dlani? A pak... prásk. Jedna zpackaná noc, jedno zkurvené přepadení, čepel do tváře. Vteřina hrozné bolesti, křik, krev a konec. Světlo zhaslo. Už nikdy. Žádný postupný přechod, prostě mi ten svět někdo brutálně vyrval z hlavy.
Slepá jsi v očích, holka, ale ruce máš pořád z oceli! Ta skála na tebe nezapomněla! Tak lez!‘
ty zrůdy ti sice vzaly oči a udělaly z tebe mrzáka, ale tu horu ti z hlavy vymazat nedokážou. Ta největší krása hor se neschovává v tom, co vidíš. Je v tom, jak tě ta hora dokáže obejmout a podržet, i když jsi úplně na dně.
Já vím, jen jsem tím chtěla říct dokud ty oči máte, koukejte se sakra kolem sebe. Užívejte si každý západ slunce a každý pitomý strom. Protože nevíte, která vteřina bude ta poslední, kdy to světlo uvidíte.“

5. Statečná holka: Záchrana z Orlího hnízda
(Holka se jemně usmeje, prohrábne klackem uhlíky v ohništi a pak mluví pevným, klidným hlasem, ze kterého vyzařuje naprosté soustředění a přirozená autorita.)
„Ponocný v sudu je sice k popukání, ale já měla jednou situaci, kdy mi vážně šlo o život a chybělo jen pár vteřin, aby to neskončilo obrovskou tragédií pro celou naši vesnici. Učila jsem tehdy ty nejmenší děcka z naší horolezecké školy úplné základy – jak správně přenášet váhu na tření na mírných plotnách, kde nehrozí nebezpečí. Najednou ze stezky přiběhl malej kluk, celý uplakaný, zalykal se a křičel, že se malá Anička ztratila a utekla do skal. Hned mi to docvaklo. Anička byla paličatá holka a pořád běhala za tou svou zatoulanou kozou, která neustále utíkala z ohrady.
Rozběhla jsem se okamžitě k Orlímu hnízdu. Vy starší víte, co je to za hnusné místo. Je to ta kolmá, drolivá stěna na severním okraji lesa, kde je skála zvětralá a plná břidlice. A byla tam. Ta malá bláhová holka vlezla za tou hloupou kozou na úzkou, zvětralou římsu zhruba ve třiceti metrech nad zemí. Skála se pod ní už začala sypat. Pokaždé, když se pohnula, dolů se zřítila lavina kamení.
Když jsem dorazila pod stěnu, situace byla kritická. Kdybych se pokusila zatlouct skobu na zajištění, otřesy kladiva by tu římsu utrhly i s ní. Kdybych jí hodila lano shora, mohlo by to uvolnit kamenný blok nad její hlavou. Nebyl čas pro nikoho běžet, nebyl čas na plány. Musela jsem lézt okamžitě, čistě na rychlost a úplně bez jištění.
Byl to ten nejhorší výstup mého života. Lezla jsem na tření, prsty jsem měla doslova zakousnuté do mikroskopických lišt, které mi pod rukama zůstávaly jako prach. Každý krok mohl znamenat pád. Srdce mi bušilo tak silně, až mi hučelo v uších, ale věděla jsem, že pokud udělám jedinou chybu, zemřeme tam obě. Svaly mě pálily, prsty krvácely od ostré břidlice. Když jsem se konečně doplazila k té římse a stihla Aničku jednou rukou popadnout za opasek a přitisknout ji k sobě, ta římsa pod jejíma nohama se s obrovským rachotem zřítila dolů.
Visela jsem na třech prstech pravé ruky na jedné jediné pevné skále, druhou rukou jsem svírala to malé dítě nad tou třicetimetrovou propastí. Byla jsem zpocená, vyděšená k smrti, ruce se mi třásly únavou. Podívala jsem se té malé do očí, jestli nebrečí nebo neomdlévá strachy. A ta malá holka se na mě úplně klidně podívala, utřela si nos do rukávu a povídá: ‚Ta koza strašně smrdí. Můžeme jít domů na polévku?‘
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli ji mám od radosti obejmout, nebo jí dát na zadek. Ale tehdy, tam nahoře na té krvácející skále, jsem pochopila nejdůležitější věc: strach tě v životě potká vždycky. Ale nesmíš dovolit, aby tě paralyzoval. Musíš ho vzít, přetavit ho v absolutní soustředění a prostě lézt dál. Protože dokud dýcháš, pořád je šance se udržet.“

4. Hospodská dcera: Ledová jeskyně a stíny v sudech
(Dívka počká, až utichne smích, mírně se otřese, obejme si kolena nohama a ztiší hlas na tajuplný šepot. Plameny ohně jí hrají ve tváři.)
„Vy tady všichni mluvíte o výškách, o slunci a o volném prostoru, kde aspoň vidíte své nebezpečí. Ale věřte mi, že dole pod zemí, tam, kde není slyšet nic než tma, je to občas mnohem horší. Pamatujete na tu hlubokou skalní průrvu hned za tátovou hospodou? Táta tam měl vybudovaný sklad piv. Bylo to místo, kde byl celoročně přírodní led a chlad, ale taky se tam držela taková ta těžká, hřbitovní tma, kterou nerozptýlila ani ta nejlepší svíčka. Odmalička se mezi lidmi šuškalo, že tam straší duch starého sládka, který se před padesáti lety utopil v kvasné kadi a jeho duše nenašla klid.
Jednou pozdě večer, zrovna když vrcholily oslavy letního slunovratu a hospoda praskala ve švech, mě táta poslal dolů pro dva čerstvé sudy ležáku. Sešla jsem po těch kluzkých, slizkých kamenných schodech hluboko do podzemí. V ruce jsem měla jenom jednu skomírající louč, která prskala a vrhala dlouhé, divoké stíny na stěny. Všude kolem byla slyšet jen kapající voda... kap, kap, kap. A pak to najednou utichlo.
Z té nejhlubší, nejtemnější zadní části jeskyně, až za těmi nejtěžšími dubovými sudy, se ozvalo těžké, chraptivé funění. Jako by tam dýchalo nějaké velké, unavené zvíře. Ztuhla jsem a srdce mi vynechalo v zátylku. A pak přišel zvuk, ze kterého mi regulérně vstaly všechny vlasy na těle – pomalé, ostré škrábání nehtů o holou, mokrou skálu. Škráááb, škráááb.
Chtěla jsem křičet, utéct, ale nohy jsem měla jako přirostlé k podlaze. Zvedla jsem třesoucí se ruku s loučí. Na vzdálené stěně jeskyně se objevil obří, monstrózně deformovaný stín. Měl strašidelně protáhlé ruce, trhavě se pohyboval a zdálo se, že roste s každým mým nadechnutím. Ten stín se najednou napřímil a z temnoty se ozvalo hrozivé, hrdelní zařvání: ‚Uááá, hergot fajn... krev a chlast!‘
V tu chvíli se ve mně probrala dcera hospodského. Strach vystřídal vztek, že mi chce někdo ukrást tátovo pivo. Popadla jsem těžkou dřevěnou pípu, co ležela vedle, a opatrně jsem popošla blíž. Posvítila jsem za ty sudy... a víte, co to bylo? Náš starý ponocný! On se tam vplížil odpoledne tím malým ledovým oknem, kterým se shazovaly bloky ledu z hor, aby mohl tátovi tajně upíjet z naraženého sudu. Jenže se zlil tak strašně, že při pokusu o útěk spadl hlavou napřed za ty velké třistalitrové ležácké sudy. Zasekl se tam jako špunt v lahvi, nemohl se pohnout, byl úplně namazaný a to jeho strašidelné škrábání nehtů byl jen zoufalý, opilecký pokus se z té pasti vyhrabat ven! Tři dny pak u nás musel mýt podlahy, aby tátovi zaplatil to vypité pivo

3. Dobrodružný kluk: Táta a létající lano
(Dobrodružný kluk se upřímně, nahlas rozesměje a přátelsky bouchne Vychloubače do zad.)
„No jo, tvoje bota v šípku, to byla tehdy událost týdne! Ale když už Pardál mluvil o tátovi... připomnělo mi to můj vůbec první velký výstup. Táta mě vzal na Královskou jehlu. To je ta špičatá věž, co ční nad lesem jako kamenný prst. Mně bylo sotva deset let. Strašně moc jsem chtěl být jako on. Chtěl jsem mít ty jeho obrovské, mozolnaté ruce, ten jeho ledový klid a hluboký, hřejivý hlas, kterým dokázal uklidnit i splašené koně.
Jenže v polovině té stěny, zrovna v místech, kde se skála láme do mírného převisu, mě chytil strašný třas. Udělal jsem tu nejhorší chybu, kterou může začátečník udělat – podíval jsem se dolů mezi své vlastní nohy. Viděl jsem jen koruny stromů malé jako hlavičky špendlíků a mlhu, co se líně válela v údolí. Dostal jsem totální paniku a závrať. Úplně jsem zamrzl. Prsty mi křečovitě sevřely skálu, začal jsem strašně brečet a křičel jsem nahoru: ‚Tati, já se nepustím! Já už neudělám ani krok nahoru, ani dolů! Já tady umřu, tati!‘
Většina otců by možná začala křičet, nadávat, nebo by mě začali tahat nahoru silou přes lano, což by mě v té panice vyděsilo ještě víc. Ale můj táta ne. On nahoře na tom úzkém štítu úplně v klidu usedl. Slyšel jsem, jak si začal pískat tu naši starou písničku o tesařích. Pak jsem uslyšel šustění batohu. Za chvíli se shora z té ranní mlhy začalo spouštět pomocné lano. Pomalu, metr po metru, se houpalo u stěny. A když dorazilo na moji úroveň, zjistil jsem, že na jeho konci není karabina ani smyčka.
Byla tam poctivá, vyuzená, ještě teplá klobása z naší domácí udírny, pečlivě zabalená v čistém plátně, aby se neumazala o skálu. Zhora se ozval ten jeho hluboký, klidný hlas, jako by se nechystalo vůbec nic vážného: ‚Koukej, kluku. To je speciální magická návnada na unavené a ubrečené horolezce. Když vylezeš o pět kroků vejš, dosáhneš na ni levým zubem. A nahoře na tebe čeká čerstvý chleba s hořčicí a chladný mošt. Tak co, budeme tu fňukat, nebo se najíme?‘
Ta absurdita situace a hlavně ta neskutečná vůně uzeného mě úplně probraly z té křeče. Strach byl najednou pryč. Popolezl jsem, chytil klobásu do zubů a za deset minut jsem byl nahoře u něj. Můj táta měl prostě vždycky všechno pod kontrolou. Každou krizi, kdy šlo o strach a o život, dokázal vyřešit s humorem, klidem a jídlem v kapse. Strašně mi chybí.“

2. Vychloubačný mladík: Souboj s „horským lvem“
(Mladík se uraženě napřímí, hodí si vlasy dozadu, napije se a s dramatickým gestem položí korbel na stůl.)
„To jsou sice pěkné vzpomínky z minulé éry, Pardále, ale skála dneska přeje těm, co mají odvahu riskovat a spoléhat jen na vlastní sílu! Minulé jaro jsem si to namířil na sólo výstup na Černou plotnu. Žádná jistící lana, žádní parťáci, co by mě tahali za zadek. Jen já, moje lezečky a pytlík s magnesiem na prstech. Slunce pálilo, byl jsem zhruba ve dvou stovkách metrů, prsty mi už dřevěněly únavou. Vytáhl jsem se na takovou úzkou, slepou římsu – sotva na dvě dlaně širokou – abych chytil dech a našel další cestu v té hladké stěně.
A v tom to přišlo. Zničehonic se z tmavé skalní pukliny, hned vedle mé hlavy, vyřítilo naprosté monstrum. Horský lev! Nebo možná nějaká prokletá obří šelma z hlubokých lesů. Mělo to zuby ostré jako dýky, srst naježenou a oči mu plály žlutým, divokým hněvem. Zařvalo to tak mocně, až se mi vibracemi začal sypat štěrk pod rukama.
Neměl jsem kam uhnout. Pode mnou dvousetmetrový pád do kamenolomu. Bestie se přikrčila a skočila mi přímo po krku. V tu chvíli mi v žilách ztuhla krev, ale tělo reagovalo instinktivně. Chytil jsem se levou rukou za jedinou spáru, zapřel se palcem a pravou rukou jsem vypálil takový hák přímo mezi ty žluté oči, že to zvíře udělalo ve vzduchu regulérní salto vzad. Kňučelo jako zbitý pes, dopadlo na břicho a okamžitě zalezlo zpátky do té nory.
Jenže jak jsem při tom manévru balancoval na jedné noze nad propastí, ztratil jsem rovnováhu. Pravá bota mi sklouzla. Padal jsem unavenými prsty po té hladké stěně, nehty mi rvaly skálu, až jsem zachytil poslední záchrannou lištu o patnáct metrů níž. Botu mi to sice zulo a ta zahučela dolů do údolí, ale zachránil jsem si krk a dokázal, že skutečný horolezec prostě ví, kdy zaútočit a kdy se nevzdat!“
(Hospodská dcera tiše zakašle do dlaně, usměje se a zamumlá: „Nebylo to náhodou to tlusté horské kůzle, co tě tehdy našlo na borůvkách, ty hrdino? Můj táta říkal, že tě viděl letět z té třimetrové skalky přímo do šípkového keře a tu botu tam hledáš doteď.“ Mladík zrudne jako rak a začne se strašně intenzivně věnovat svému jídlu.)

4. Holka, co učila šplhat: Kanec na skále a nevysvětlitelný uzel
(Dívka si urovná popruh, hodí do ohně hrst suchého jehličí, které divoce zaprská, a podívá se na ostatní.)
„Vy všichni mluvíte o tom, jak vás Kanec převezl na zemi, v chlévech nebo v lesích. Ale já ho zažila v místech, kde by prase vůbec nemělo existovat. Na skále.
Loni v létě jsem čistila novou lezeckou trasu na Jižní stěně. Byla jsem tak ve třiceti metrech, zavěšená v sedáku. Najednou shora slyším takové podivné škrábání kopyt o kámen a chrochtání. Podívala jsem se nad sebe a málem jsem pustila kladivo z ruky. Přímo nad hranou skály, na té nejširší římse, stál on. Krvavý kanec. Koukal dolů na mě těma svýma chytrýma, starýma očima.
Vůbec jsem nechápala, jak se tam dostal. Chlapi z vesnice pak tvrdili, že tam musel vyletět nebo že ho tam vykouzlili skřeti. Mladík tady,“ (kývne k Vychloubači) „zase vyprávěl, že ho tam určitě vynesl orel skalní v drápech. Pravda byla asi jednodušší – z druhé strany té věže sice vedla stará, strmá kamzičí stezka, ale byla tak prudká a úzká, že by tam prase s tou svou váhou mělo stoprocentně uklouznout a sletět dolů. On to přesto vylezl.
Ale to nejdivnější přišlo pak. Měla jsem tam shozené pomocné lano, které volně viselo dolů podél stěny. Kanec k němu přišel, očichal ho, chytil ho do zubů a začal s ním divoce škubat, jako by si čistil stoličky. Pak se otočil a odešel. Když jsem se vyškrábala nahoru, zjistila jsem, že to lano je na konci úplně rozžvýkané a zamotané do takového podivného, pevného uzlu, který vypadal jako lezecká osmička. Lovci v hospodě pak přísahali, že nás Kanec studoval a učil se od nás vázat uzly, aby nás mohl příště chytit do vlastní pasti. Pardál se jim smál, že se do toho lano zamotalo náhodou, jak s ním házel hlavou, aby z něj dostal moji vůni. Ale věřte mi, ten pohled, jak ten metrákový divočák stojí na třicetimetrové římse a klidně kouká dolů do propasti... to nebylo normální zvíře.“

5. Starý pardál: Poslední rozloučení s legendou
(Starý pardál ztiší hlas. Oheň už pomalu dohořívá, zbývají jen rudé uhlíky. Pardál se zadívá do tmy za kruh světla.)
„Jo, holka... nebyl normální. A já vám povím, jak ta jeho legenda skončila. Bylo to těsně předtím, než naši vesnici... než se stalo to neštěstí. Končila zima, sníh už tál a já šel večer zkontrolovat oka na kraji lesa. Byla už tma, hluboké ticho, když v tom slyším těžké, pomalé kroky. Žádný spěch, žádný strach.
Sáhl jsem po sekyře. Z křoví vyšel on. Ale už to nebyl ten bleskový přízrak, co nám utíkal ze sítí. Byl starý. Srst měl šedivou, rypák samou jizvu a jedno oko úplně potažené slepeckým zákalem. Strašně těžce dýchal a z tlamy mu šla pára.
Zastavil se ode mě na pět kroků. Já zvedl sekyru, připravený k boji. Jenže on nezaútočil. Jen tam tak stál, unaveně hlavu opřenou o kmen starého smrku a díval se na mě tím svým jedním zdravým okem. Bylo v něm strašně moc moudrosti. Jako by mi říkal: ‚Tak co, starochu? Už nám oběma dochází dech, co?‘
Byli jsme tam sami dva. Dva staří pardálové z těchhle hor. Stáli jsme tam takhle snad pět minut. Pak Kanec udělal takové tiché, unavené zachrochtání – ale už v tom nebyl ten posměch jako dřív. Bylo to spíš jako pozdrav. Otočil se, strašně pomalu odešel zpátky do houští a za pár dní ho lovci našli nahoře pod Ostrým štítem, schouleného v jeskyni. Pošel stářím. V klidu, ve svých horách.
Když se to chlapi v hospodě dozvěděli, někteří chtěli jít a přinést jeho kly jako trofej. Vychloubači se hádali, kdo si z něj udělá plášť. Ale já s tvým tátou,“ (podívá se na Dobrodružného kluka) „jsme tam tehdy v noci šli, ten vchod do jeskyně jsme kompletně zavalili kameny a udělali mu tam hrob. Protože tenhle kanec... ten patřil k téhle vesnici stejně jako my. Hlídal tyhle hory, zkoušel naši chytrost a učil nás pokoře. A myslím, že se tehdy v noci nepřišel rozloučit jen se mnou. Přišel se rozloučit s celou naší vesnicí, jako by věděl, že její čas se taky krátí...“
(Pardál zvedne korbel, naposledy ho pozvedne k nebi.)
„Na Krvavého kance, nejlepšího horolezce, jakého tahle země měla.“

1. Záhada zmizelých pastí (Dobrodružný kluk)
„Můj táta na něj jednou políčil tři železné čelisťové pasti. Ukryl je perfektně pod listí u napajedla, kam Kanec chodil pít. Sám se schoval na stromě, aby to viděl. Kanec přišel. Podle táty se zastavil krok od první pasti, chvíli čenichal, a pak udělal věc, kterou táta doteď nechápe. Kanec neustoupil. Začal rypákem divoce rýt do země zhruba metr vedle pasti. Vykopal tam ze země obrovský, těžký kořen. Pak se do něj opřel hlavou a tlačil ten kmen před sebou přímo přes to listí.
Ozvalo se jen KLAP, KLAP, KLAP. Ten kořen sklapnul všechny tři pasti najednou. Kanec pak v klidu přišel k napajedlu, napil se, podíval se nahoru na strom přímo na mého tátu a hlasitě si odfrkl.
Ve vesnici se pak chlapi hádali. Lovci tvrdili, že Kanec vidí skrze hlínu kouzlem. Pardál zase říkal, že prostě jen cejtil tátův pot na těch železech a ten kořen před sebou valil náhodou, jak hledal červy. Ale táta do smrti tvrdil, že ten parchart přesně věděl, co dělá. Že ty pasti prostě viděl v tátových očích.“

2. Případ zamčeného chléva (Hospodská dcera)
„U nás u hospody to bylo ještě divnější. Táta koupil od kupců pytel drahé soli pro dobytek a schoval ho do chléva. Dveře chléva tlusté, zajištěné těžkou dřevěnou závorou zvenčí. Ráno přijdeme – závora je shozená na zemi, dveře dokořán, pytel se solí roztrhaný a polovina je pryč. Na prahu otisky kopyt Krvavého kance.
Jenže ta záhada byla v tom, že ta závora byla metr a půl vysoko! Kanec by na ni nedosáhl, ani kdyby se postavil na zadní. Celá vesnice o tom týden mlela. Naši tvrdili, že Kanec má komplice – že mu ty dveře musel otevřít nějaký skřet nebo zloděj z lesů, se kterým se dělí o kořist. Stará kořenářka zase prohlašovala, že se Kanec umí proměnit v člověka.
Až o měsíc později jsme si všimli, že starý tátův beran, který byl zavřený uvnitř, měl úplně odřené rohy, jak v noci trkal do dveří zevnitř, aby se dostal ven. Pravděpodobně ty dveře rozrazil zevnitř ten blbý beran, závora otřesy vyskočila, dveře se otevřely a Kanec, který šel náhodou kolem, prostě jen vešel dovnitř se nažrat. Ale zeptejte se táty – ten vám dodnes bude tvrdit, že viděl Kance, jak drží v rypáku klacek a tu závoru s ním nadzvedává.“

3. Přízrak ve vánici (Starý pardál)
„Největší záhadu jsem ale zažil já sám. Stopovali jsme ho s vašimi táty při té velké vánici na hřebenech. Šli jsme po čerstvých stopách ve sněhu. Vedly přímo do úzké skalní rozsedliny, která končila slepou stěnou. Byla to dokonalá past, nebylo úniku. Rozvinuli jsme se do rojnice, zbraně v rukách, tátové jistili kraje. Vstoupili jsme dovnitř, mlha by se dala krájet.
Stopy kopyt vedly jasně středem té soutěsky... a najednou uprostřed ničeho prostě skončily. Žádné otočení, žádné skoky do stran. Prostě stopa, stopa, a pak čistý, netknutý sníh až ke skále. Jako by se ten metrákový kanec uprostřed cesty vypařil do vzduchu nebo dostal křídla.
Tvůj fotr,“ (podívá se na Vychloubače) „hned začal panikařit, že je to lesní duch a že máme utíkat, než nás prokleje. Tvůj táta,“ (kývne k Dobrodružnému klukovi) „zase tvrdil, že Kanec musel vyskočit deset metrů vysoko na tu ledovou římsu nad námi, což je biologicky nesmysl. Hádali jsme se tam hodinu.
Až doma mi to došlo, když jsem čistil boty. Ta vánice byla tak divoká, že vítr foukal v poryvech jen z jedné strany. Ten parchart prostě v té soutěsce nešel dopředu, ale couval! Šel pozpátku ve svých vlastních stopách, pak z té soutěsky potichu vyklouzl těsně kolem nás, zatímco my jsme čuměli do mlhy před sebe. Udělal z nás naprosté idioty, a my přitom v hospodě ještě rok vyprávěli, že ten kanec umí létat nebo se propadat do podzemí.“

Starý pardál: Lov na Krvavém kance a létající sáňky
(Starý pardál si odfrkne, hodí do ohně tlusté poleno a divoce se rozesměje, až se mu zatřesou vousy.)
Vím moc dobře, že hory nás dokážou udělat největší idioty pod sluncem. Pamatujete na tu šílenou zimu před patnácti lety? No většina z vás asi ne. Vesnice byla odříznutá sněhem, zásoby došly a děcka už brečela hlady. Tehdy jsme s tvým tátou,“ (ukáže na Dobrodružného kluka) „a tvým tátou,“ (kývne k Vychloubači) „vyrazili na ledové štíty nad námi. Stopovali jsme Krvavého kance. Obří, stará bestie. Ten parchant byl snad chytřejší než celá vesnice Normálně nás do těch hor vylákal schválně. Kličkoval po hřebenech, až nás zahnal na samotný vrchol.
Pak začalo sněžit, teplota spadla tak, že nám zamrzaly i sliny v puse, a my zjistili, že se nedokáže do příchodu mlhy vrátit zpátky. Byli jsme uvěznění na ledovém štítu. Žádné jídlo, žádný úkryt. Věděli jsme, že pokud tam zůstaneme do rána, najdou nás tu zmrzlé jako rampouchy. Zbývala jediná cesta: slézt dolů přes kolmou, třicetimetrovou ledovou stěnu na jižní svah. Bez lan, protože ty nám zamrzly na kost a zlomily se jako větvičky. Čisté hrdinství. Šli jsme dolů po paměti, prsty se nám zasekávaly do ledu, odvaha z nás přímo stříkala. Zvládli jsme to. Slezli jsme to jako bozi! Dole pod stěnou na nás čekal hluboký sníh a záchrana už jen malý kopec a jsme zpátky ve vesnici!
Jenže tvůj fotr,“ (otočí se k Vychloubači) „chtěl tomu našemu hrdinskému sestupu nasadit korunu. Prohlásil, že jako správný horský vůdce nebude dolů do údolí šlapat pěšky. Našel tam velký, plochý štít z břidlice, sedl si na něj jako na sáňky a zařval: ‚Sledujte a učte se, vy bando!‘ Odrazil se z kopce. Jenže pod tou vrstvou prašanu byl čistý, zrcadlový led. Ty jeho kamenné sáňky chytily takovou rychlost, že během dvou vteřin předhonil i padající kamení.
Křičel, ale už to nebyl hrdinský řev. Byl to jekot malé holky. V té šílené rychlosti trefil sněhový můstek, který ho vymrštil deset metrů do vzduchu. Letěl tmou jako obří, namazaný šíp, divoce mával rukama a nohama, až hlavou napřed zahučel přímo do obřího, zmrzlého krmelce pro jeleny dole pod svahem. Ta rány byla tak strašná, že krmelec explodoval na třísky.
Když jsme k němu s tvým tátou celí vyděšení doklouzali, jestli nemá zlomený vaz, viděli jsme jen dvě nohy, co koukaly ze hromady starého, zmrzlého sena. Tvůj táta,“ (podívá se na Dobrodružného kluka) „ho chytil za boty a vytáhl ho ven. Tvůj fotr měl na hlavě naražené dřevěné koryto na žrádlo jako helmu, v nose zapíchnutou větvičku z jedle a v bezvědomí sjel po zadku zbylých sto metrů až k prvním chalupám. Takže ano, zvládli jsme epický sestup bez jištění, ale do vesnice jsme se vrátili tak, že jsme táhli tvého otce, co smrděl starým senem a vypadal jako lesní strašidlo.
Poučení? Můžeš být ten nejstatečnější lezec na světě, ale když si sedneš zadkem na kluzký kámen, hora ti okamžitě připomene, kam přesně patříš. Na zdraví vašich tátů!“

-Artemon hraje Vodka, Eflí Rezka a Vanda a Saki diskutují v Kruhu kolem nezavislýcha strážkyn co paří na Artemona.
-Vanda: Když původní Koruna předávala Korunu, všichni čekali že to bude její starší dcera (doplnit jméno) Ale ona to dala té mladší, dcera od mladší ale nebyla úplně schopná, a tak Starší dcera převzala trůn násilím. Tyhle dvě větve se dost praly o to kdo je skutečný následovník. Linka té starší vládne do teď, linka té mladší měla pod kontrolou Chrám a víru a poradenství.
Lucresia je potom linky mladší sestry. Matylda a Gíza té starší

Elfí – takže Lucresia věří, že má právo na trůn?

Vodka – To je pičovina, když se volila nová rada, vůbec se nehledělo na krev, Gíza byla nejhovdnější kvůli svým schopnostem, kvůli komunikaci a názoru, a né proto, že v ní koluje nějaká Koruní krev, na to se přece už nehraje, a rada na to hrát nikdy nebude.

Saki – máma tehdy byla hodně naštvaná, že prej se to předalo Gíze bez jakékoliv diskuze pamatuji si, že jí to hodně vzalo, ale víc už semnou o tom nemluvila

Elfí – myslíš, že by chtěla převzít trůn? Myslíš, že by byla schopná něco plánovat?

Saki – To nevím, vím, že nemá ráda chlapy, že se jí nelíbí směr jakým se Koruna ubírá, ale víc o tom semnou nemluvila.

Rezka – Tak jí prostě půjdem prohledat věci, a uvidíme jestli něco nezkrývá. Tím to rozsekneme

Eflí – Asi bych raději postupovala opatrně, počkáme s čím přijde Viol a Juanita, a pak se uvidí
Je Gíza hlídaná?

Vodka – Je u ní Samuel.

Scéna 1-
Záběr na centrum koruny, tržiště
Lidé se baví, Artemon hraje
Tanec, zpěv, pojídání, jásot, nad Korunou létají balonu

Zaběr se přibližuje na skupinku holek
Opodál se drží parta nezávislých (doplnit jména)
Kousek od nich strážkyně (Doplnit jména)
-Hvězdičky trsají
-Keteris podpírá Teddie, drží jí za ruku

Valda sedí Azrealovi na krku a hlasitě se raduje jak Artemon zpívá

V centru toho dění, mezi skupinkami je Vodka s Uršulou
vedle ní Rezka a mezi nimi Elfí
všechny tři jsou obezřetné, opatrné, neužívají si chvíle, nenápadně pokukují po skupině opodál

Tam je Matylda (bývalá Koruna) s Verlosou Yenou(mamkou od Jenovéfy) a matkou od Sandy
Verlosa odchází davem a předá lístek Lucresii (všimne si toho Elfí)
Elfí drkne do vodky
Sleduj Sleduj!!
Obě dvě pozorují jak Lucresia kráčí davem

Eflí se Davem prodře aby jí sledovala, vidí jak si listek za chůze přečte a hodí jej na hranici.

Elfí si vzpomene jak Saki říkala, že její máma je proti chlapům
Vodka dožene Elfí – co se děje?
Elfí – To je máma od Saki, znáš ji?
Vodka – Jo to je Lucresia, hodně jednala s bývalou Korunou, když jsem je hlídala trávily spolu hodně času, je to její poradkyně, myslím, že pomáhá i Gíze
Elfí – Možná, že Matylda v tom není sama, možná je tu ještě někdo komu se nelíbí starý režim.

Ja přísahám,
ve tmě budu světlem
za mír projdu peklem
Já sílu mám,
proto přísahám
Pro slabé budu spásou
Pro nepřátelé zkázou
Já víru mám,

Však záda svá si chraň
jinak krutá bude daň

Za pravdu a čest, stanu se hradbou
slovům svým věř a zůstaň stát
Za lásku a sny, i malý je velký
necouvej zpět, i když strach máš

Za Korunu!

Já přísahám,
že i když budu stárnout
Dětství budu skálou
já křídla mám
Proto přísahám
Přes hradbu nezměrnou
vždy zůstanu věrnou
Já víru mám

Však záda svá si chraň
jinak krutá bude daň

Za pravdu a čest, stanu se hradbou
slovům svým věř a zůstaň stát
Za lásku a sny, i malý je velký
necouvej zpět, i když strach máš

Za Korunu!

Rodové Atributy
Dává mi smysl abys je dala buď za Elfa – s tím že si vyměníš INT za Obratnost a Char za Odolnost nebo cokoliv za cokoliv to je na tobě, ale zase mi přijde, že Viola by byla v těch slabších dovedností lepší díky výcviku a matce, takže mě napadlo dát Atributy za člověka s tím že,

Když si ty základní čísla spočítáš tak součet u člověka je 35 a u Elfa 37 což znamená, že bys mohla ještě 2 atributy zvednout o jeden npř

Síla – 7 obratnost – 8 odolnost -8 inteligence – 7 charizma – 7


Co se bonusu za povolání týče tak rozhodně
+3 obratnost a další +3 by sis mohla rozdělit jak ty chceš podle své volby (dává mi smysl, že by zvedala Odolnost kvůli vodce, ale taky mi dává smysl, že by zvedala charizma kvůli toho, že trénuje holky a je v tom hodně dobrá, a jako trenér asi trochu charisma mít musíš)

Takže klidně +2 odolnost +1 charisma nebo klidně +3 cokoliv nebo klidně +1 +1 +1 di čehokoliv co budeš chtít

(Je to na tobě, já ti jen dávám možnsti, s Kyruškou jsme to taky dost kombinovali hlavně protože hodně lezla, a tak jsme tam dávali i bonus za sílu)

Rasová schopnost
-Rozhodně Orlí zrak od Elfa s tím, že to budeme brát nejen na vzhled, ale celkově na nějakou intuici v bojových situacích a ke čtení soupeře a hledání slabých míst

Dovednosti na základě zázemí
Tyhle dovednosti umíš na základně tréninku, pokud by ti ještě něco dávalo smysl, klidně napiš.
-čtení a psaní 3
-Atletika a Akrobacie 3
-Jízda na Zvířeti 3
-První pomoc 1

+ další 3 dovednosti na 3
(Výdrž, Postřeh, reflex??)
+pokud ti něco ještě dává smysl, jsem otevřený diskuzi 


Boj beze zbraně s obratností +3 + obratnost +
Bral bych to u tebe jako klasickou dovednost kterou si do budoucna můžeš zlepšovat
A Určitě Violka umí i nějaké chvaty a zpasifikování nepřítele, je spíš otázka jestli to chceš rozepisovat co všechno umíš, nebo si vystačíme s tím, že tohle umíš a budeme to popisovat na základě situací
(chceš někoho zpacifikovat hodíš si 1k10 +boj beze zbraně + obratnost proti jeho síle/obratnost/čemukoliv co umí a už je fuk jestli kroutíš ruku nebo mu klečíš na krku to je asi na tobě)

Pak je otázka jestli nám to stačí, nebo jestli chceš ještě něco.

Zloděj má nějaké další věcičky jako harazdní hry a tichý pohyb
Válčeník zase nějaké výhody k boji, to už je na tobě jakou cestou chceš jít no.

postup na 2lvl
-Zvýšení životů
-Dává mi smysl abys, dostala 16 dovednostních bodů
-Určitě to chce nějakou schopnost/dovednost klidně o válečníka, zloděje ale v zásadě i od hraničáře
Díval jsem se třeba na 3 útoky za dvě kola, nějaká ta bojová rozvážnost která ti dává výhodu do obrany nebo útoku, klidně i velení nebo cokoliv vlastně.
Ze Zloděje mi zase dává smysl klidně i nějaký varianta tichého pohybu, nebo nějaké to lupičství
Nebo prostě zvedneme útoky se zbraní
Nebo vymyslíme nějakou variantu „zákeřného útoku“
Nebo cokoliv co chceš a napadne tě

Vybavení
Rozhodně zbraně dle tvého uvážení, klidně jich můžeš mít i doma tuny, ale rozhodně máš díky matce přístup do zbrojírny, tak si můžeš napsat upravit jakou chceš

Zbroj okovaná kožená +4

„Kunu jsem viděl jednou, ale nevidím v něm někoho, kdo by byl schopný extrémních věcí. Spíše se bojí, má strach, strach ze změny, a takový strach se těžko ovládá. Hlavně když ta změna způsobí, že už věci nebudeš mít ve svých rukou a musíš se spolehnout na někoho, komu třeba nevěříš. I tuhle nedůvěru rozsela tvá babička.“

Vydechne a poprvé během rozhovoru pohlédne Tiance přímo do očí

„Jeho matka, Konývka, mi hodně o své rodině vyprávěla, a podle jejich slov, je stejný jako jeho otec. Veverák byl stejně konzervativní, a měl stejný strach z nových věcí, a možná i tato výchova teď ukazuje cestu Kuny. Cestu, která chce chránit svou zem, svou rodinu, a hlavně ta, která se chce podívat svému otci do očí a říct, udělal jsem vše pro to, abych jí ochránil. Ale chránit se před nebezpečím izolací nemůže být nikdy ta správná cesta.“

„Tati mohu být potrestán za něco co jsem neudělal?“ zeptal se pětiletý chlapec tatínka, který zrovna dělal něco ve své dílně
„Co je to za otázku?“ otočil se otec na syna „Jasně že ne!“
„Tak proč nás Luna potrestala za něco, co udělali naši předkové?“
Otec odložil nářadí a zadíval se na syna. Jeho zvědavé oči očekávající odpověď na něj hleděly, a prohlížely si ho od hlavy až k patě. Nechtěl svého zvídavého syna odbýt, ale na tuto otázku odpověď neznal.
„Proč se na to ptáš?“ zeptal se po chvíli tiše
„Protože mi to nepřijde spravedlivé. Někdo něco udělal, a my musíme žít v té naší kleci až někde dole, a ještě k tomu v mlze, proč to tak je tati?“
„Synku“ usmál se otec a rychle otevřel malou skříňku u pracovního stolu. Vytáhl malou placatku a dlouze se z ní napil. Pak utřel velkou tlapou hrdlo a nabídl synovi „Dej si panáka a už se mě neptej na blbosti“

Moje dětství bylo provázáno otázkou proč. Proč je tady mlha? Proč v ní musíme žít? Proč se říká, že na nás bohové seslali kletbu? A proč mají někteří to štěstí, že žijí až na hoře a září jako fénixové zatímco jiní žijí dole v temnotě, jako vrány?
„Odpověď najdeš ve sklenici“ říkával můj otec, když jsem mu pokládal své všetečné proč dotazy.
Odpověď jsem v ní nikdy nenašel, ale zapomněl jsem otázku!
Můj otec asi nebyl ten nejlepší táta, neměl moc rád povídání, na mé otázky nikdy nedokázal dát jinou odpověď než nabídnutí alkoholu. A bylo jedno, jestli se to týkalo otázek ohledně bohů nebo ohledně mámy. O té nikdy nemluvil a vlastně ani nevím, kdo to je.
Nicméně jsem mu hodně pomáhal v dílně a díky tomu mě spousty věcí naučil (hlavně pálit chlast)

Zemřel, když mi bylo 8 let, a já byl umístěn do místního sirotčince. Dílna mi ale zůstala a já se tam dál zašíval, když jsem měl volno.
S tátou jsme nikdy neměli nějak dobrý vztah, jediné co nás spojovalo, byla práce v dílně. Přesto mi jeho přítomnost hodně chyběla. Jeho pohled na věc mi pomáhal házet problémy za hlavu. Když tu nebyl, na otázky v mé hlavě nikdo nedokázal neodpovědět tak skvěle jako on, a tak jsem začal pít víc a víc. Alkohol bylo to jediné, co mě od mých myšlenek dokázalo odvést.

V sirotčinci jsem poznal Nix, holku která se dokázala vloupat úplně všude. Co mě na ní ale nejvíc fascinovalo, byly kouzla, která se dokázala naučit.
Ona mi asi nejvíc pomohla koukat se na alkohol jinak než na tlumič myšlenek.
Začal jsem přemýšlet, jak mu dodat větší užitečnost, jak předělat její kouzla do malého drinku, a má práce se začala vyplácet.
Teď už v alkoholu nehledáme jen rekreační opíjení, ale řešíme jím veškeré problémy, které můžeme.

Ronan je zvláštní chlapec, ale jeho bojovnost je neskutečná, bej s ním v partě je daleko lepší než, ehm nebýt s ním v partě. Slíbil jsem mu (A nebo jsem to slíbil jen sobě) že mu od Fénixu ukradneme lepšího plyšáka než kousek drátu.

Jsem rád, že jsem našel své místo v rodině, Stréc je dobrý vůdce, čas ale teprve ukáže, jak moc budou důležité mé alkoholové vynálezy.

Lektvar Medvědí síly – Buďwar
Lektvar Mucholapka – Muchoza
Lektvar Neutralizace -
Lektvar Ranhojič -Aloeverovice
Lektvar Rychlost -
Lektvar Změny velikosti-zněnit
Univerzální protijed-
Bomba- Bomb of the Beach
Teleport –Teleporstvé víno
Neviditelnost –Cenculovice
Kukátko – Kuka libre





Lektvar Mrazužár
Lektvar Životabudič
Krvavé ostří
Kouzelný luk
Boty Vodoměrky
Čarovný štít
Chodecký plášť
Plamenný meč
Výbušná hlína
Čočky nočního vidění -Chlupovice
Respirátor -

Boku dake ga inai machi Erased

Takže, hrajeme ve stejném světě, kde je Mlžný Ostrov, ale na jiné části. Ta část se jmenuje Ardor, a je území obydlené lidmi, co jsou spíše vynálezci a bojovníci. Kouzelníci tam vůbec nejsou, a ti co kouzlí tak to tají, protože se to bere jako něco špatného (ha moje postava koulí a tají to)
A oni jezdí na Mlžný Ostrov kvůli maně a surovinám, a taky kvůli tomu, že tam berou jiné Humanoidy a myslí si, že to jsou zvířata (Elfy třeba zavírají do cirkusu a tak)
Jenže části obyvatelstva došlo, že to tak úplně zvířata nejsou, a nelibí se jim to chování k jiným rasám a založili odboj (Je to těžký boj proti systému, protože Ardor z toho má hodně peněz, tak se toho sám vzdát nechce) a moje postava je členem Odboje. A jako člen Odboje jsem se dostal k možnosti udělat atentát na jednoho vysoko postaveného šlechtice, který z toho, že bere Elfy atd, jako zvířata nejvíce těží.)
No a tak jsem já a pár dalších NPC postav vydalo zabít toho šlechtice. Jenže se to nepovedlo. Já a dvě holčiny jsme zvládli utéct, ale druhého týpečka zajali. A tím se spustil obrovský lynč na odboj, a na dalších obyvatelích. Fakt to bylo peklo a museli jsme se schovávat (Tohle jsme odehrávali s Kyruškou jen písemně, to finále teprve přijde)
Museli jsme se schovávat a tak mě napadlo, že se nechám naverbovat mezi ty, co jezdí na mlžný ostrov a schovám se tam. A tak jsem podstoupil výcvik, abych tam mohl jet. No a na konci výcviku jsme to chtěli oslavit, jenže přišel jeden z kolegů s tím, že se na náměstí koná poprava, poprava týpka co prej udělal ten atentát. A že z něj chce Ardor udělat odstrašující případ a tak to bude hodně brutální.
No, mého starého kámoše přece nenechám trpět, tak jsem přesvědčil všechny, co splnili zkoušku a trénovali semnou, že tam musíme jít.
Neviděl jsem moc naděje v tom, že bych té popravě zabránil, a tak jsem aspoň podplatil kněze, ať dá mému kámošovi lektvar na bolest, ať když ho mučí, tak ať ho to aspoň nebolí.
Jenže když jsme stáli na náměstí, tak jsem si všiml, že tam jsou ty dvě holčiny co semnou páchaly atentát. Tak jsem za nimi šel, a zjistil, že ho chtějí zachránit, a že můžu pomoci tím, že odvedu pozornost.
Jenže náměstí plné strážných, každý podezřelý se bere hned pryč a navíc jsou to fakt kreténi, co jsou schopní zabíjet normální lidi, jen kvůli podezření. Tak jsem aspoň dal sugesci na velitele, aby část vojska odvedl mimo náměstí. (Vsugeroval jsem mu obrovský strach, že mimo náměstí se něco chystá)
Poprava začíná, holky se chystají, musím jim pomoci ale jak. Fakt jsem neměl moc co udělat, abych neohrozil ostatní a sám sebe. A pak jsem uviděl pejska, jak krade buřty. A tak mě napadlo.
Vsugerovat mu, že má chuť na koňské maso! Pejsek skočil na koně opodál, a ten se splašil, a protože byl přivázán k ostatním koním, splašili se i oni. Do toho borka, co vařila nějaký svařák, couvla a vylila celý kotel. Stačila malá jiskřička kouzelníka a začaly hořet stánky. No prostě bordel, panika lidé zdrhali, stráž nevěděla co se děje a Svobíkova postava mladého zlodějíčka Felixe pomohla zachránit svého parťáka!

Přežití v přírodě
Lov
Znalost přírody
Stopování
A pokud máš v deníku jiné kraviny, jako schovávání a předpověď počasí atd..
Nahradit Hraníčářskou znalostí hodnota 6
Výdrž, Reflex, Postřeh – 5,4,3 přiřadit dle tvé volby
Akrobacie 3

Info co ví Luna
Sušenka poměrně nedávno léčila trpaslíka jménem Strom
Neuměl moc mluvit, a měl v žaludku nějakou součástku, nedělalo mu to dobře
víš že toho trpaslíka našla Delia v Bažině a že po něm nejspíš půjde Federace (přesněji onen Willy The Kid)

Úvodní scéna Willy The Kidd

Uvod hlídače

-Souboj
Gnomí otroci
-Rychlo kuše
-Silné Kuše
-Nestvůra
-Ohnivý meč

červená světlice
a Skok do balonů

V táboře
-Léčba
-Diskuze
-Potřeba zničit Gnomy a sejmout Willy the Kida

Hody na mlhu a únavu

Každý večer hod kostkou K20
-když padne 1 (nebo 2 pokud jste životně nízko) Dostanete nějaký postih
-pokud vstoupíte na delší dobu do mlhy sníží se postupně kostka 20-12-10-8-6-4
-Stav je možné vyléčit 3 úspěšnými hody na výdrž (hod na výdrž lze použít po krátkém či dlouhé odpočinku)


Super kritický hod
Pokud hodíte vy nebo nepřítel 3 a více šestek za sebou bude si PJ házet na vedlejší stav který se nepříteli nebo vám stane.

Gnomové
-Otroci od Willy The Kida a Kalamity Jane všichni pracují pro Willyho.
-Gnomové postupně těží bažinu a odvážejí ji do Federace
-Zajali Velluse, dělají z něj lekvar aby mohli vstoupit do bažiny
-část gnomů nesouhlasí s prací protože Federace nutí jejich paní pracovat pro Willyho
-Gnomka Cilka bude ochotná pomoci a dovést všechny k Willymu.

Hlídač šel po Hrubeších, a jeho cesta ho dovedla až k bažině.
Bažina je podobné magické místo jako váš elfí les. Jestli by se dokázalo říct o lesu, že je to spíše bytost, tak to samé platí o bažině. A stejně jako trpěl les tak trpí i ona.
Zdrojem trápení jsou samo sebou Hrubeši, kteří začali „vytěžovat“ bažinu podobně jako předtím les.
Bažina se ale brání mnohem víc a usilovněji.

Ty si se dostal do několika bojů s Hrubeši, a protože jich je tam hodně dostal jsi trochu na frak.
Na hranici smrti jsi byl zachráněn. Co osud nechtěl, byl jsi zachráněn Hrubeši.

Zjistil si (od Hrubeší Kněžky Lennar) že je zde další parta Hrubešáku, kteří od nich utekli a našli si tu bydlení. (Lennar tu partu vede)
Bohužel to bydlení narušil jejich vlastní druh od kterého utekli, a později i Gnomové, kteří se k Hrubešům přidali

Ti Gnomové chtějí zničit bažinu a tak spolupracují se „zlými“ Hrubeši
-Jezdí sem divnou věcí (lodí) po vodě stále noví a noví a odvážejí často části bažin pryč
-Gnomům velí nějaký týpek co si říka Willy The Kid a je to nebezpečný psychopat
-„Hodní“ Hrubeši pomáhají bažině, protože jim bažina několikrát pomohla proti „Zlým“ Hrubešům
-Gnomové jsou nejspíše z místa kde není mlha, protože nejsou zatím mlhou skoro vůbec ovlivnění

Kominukace s Druidy
Ačkoliv je v pravidlech přímo psáno, že můžeš poslat vzkaz komukoliv ve světě, přijde mi trochu OP takto snadno komunikovat a tak si to trochu upravím
Hlídač tedy s Druidy Lesa komunikovat může, ale pouze když se napojí na nějaký strom v bažině
Strom se spojí s jeho energíí a s energii stromů v Elfím lese napojeném na Druidy
Kouzlo můžeš používat nadále, jen se mění to, že se musíš napojit na živý strom nebo rostlinu bažiny

Co ti řekli Druidové?
-Je potřeba ochránit bažinu
-Momentálně je lepší se spojit s nepřítelem než zemřít, ale spojenec se nemusí rovnat přítel
-Pokusí se poslat posily, ale s tím jak se to Hrubeši hemží kolem lesa neví co dokáží.
-Je potřeba sejmout toho Willy The Kida